Tomáši, pamatuješ si, kdy ses poprvé postavil na brusle?
To už přesně nevím, ale vše vyplývá z toho, že
Litvínov je hokejové město. Tam když se narodí kluk, dostane do vínku brusle. Tak to v Litvínově bylo, je a doufám, že i bude. Jinak to muselo být asi s tátou, byl to bývalý hokejový brankář. Největším fanouškem byl ale jednoznačně děda. Zúčastnil se každého domácího zápasu, na stejném místě, a pokaždé jsem po druhé třetině cestou do kabin dostal něco dobrého. Mamka si na hokej odskočila snad jednou od plotny.
Kdy tě napadlo, že by ses hokejem mohl živit?
Dlouho mě to nenapadlo vůbec. Žil jsem hokejem, bavil mě, ale nijak jsem nevyčníval. Pořádně jsem se do něj pustil až po dvacítce v Třebíči. Trošku lituji, že jsem hokejově vyspěl až později, věřím, že kdybych na sobě začal pracovat daleko dříve, možná bych byl někde jinde. V tu dobu jsem dával přednost zábavě a holce.
Až v Třebíči jsem na sobě začal pracovat více a hrozně mě to začalo bavit. Hokej jsem si v té době maximálně užíval, a to i díky dobré partě.
Jak vzpomínáš na své působení v Kanadě, v juniorské IHL v klubu Olds Grizzlys poblíž Calgary?
Za prožití aspoň roku v Kanadě jsem moc vděčný,
poznal jsem něco nového a krásného, všem bych takovou krátkou zahraniční epizodu doporučil. Propadl jsem tam golfu, což mi zůstalo doteď, po úrazu už jen v podobě velkého fanouška Phila Mickelsona. Hned po revoluci na turnaji v Calgary, kam jsme měli to privilegium přijet, jsme tenkrát získali kontakty. Po nějaké době tam šel hrát kamarád Lukáš Gergel, s nímž jsem vyrůstal. Po roce ho oslovili, aby přivedl více Čechů, a tak jsem se tam úplnou náhodou dostal. Dokonce mě vybrali i do nejužšího výběru ligy a chystal se prestižní vánoční turnaj, kde jsem se mohl ukázat skautům. Jenomže před tím mě zranili, a tady asi začalo to, že mi hokej nebyl souzený...
Co bylo pak?
V Kanadě jsem neměl dobré pojištění, takže jsem se vrátil na operaci do Čech.
Rok jsem pracoval, posiloval, dával se dohromady a opět začal s hokejem. Sezónu jsem odehrál v druhé lize v Děčíně a v roce 1997 přešel do první ligy do Horácké Slavie Třebíč. No a zdravotní peripetie na sebe nenechaly dlouho čekat. Pamatuji si, že jsem se měl na tréninku v Třebíči hlásit jednoho květnového pondělí, ale dorazil jsem až o 14 dní později a rovnou na operaci menisku. Koleno po přetrhaném křížovém vazu dostávalo asi zabrat. No a těsně před úrazem páteře jsem si z tréninku odnesl památku v podobě několika stehů pod okem a další rok při přípravě i zlomenou lýtkovou kost s kotníkem. No a pak už to znáte…
V ročníku 1999/2000 jsi byl dokonce nejúspěšnějším střelcem první ligy.
Ano. Avšak
22. února 2001 nastal osudový životní zlom, zranění při čtvrtfinále play-off v zápase s Duklou Jihlava. Následkem bylo ochrnutí téměř celého těla. Tehdy byla nešťastnou shodou okolností sněhová vánice, kvůli které nemohl přiletět vrtulník. U těchto úrazů je nutná rychlá operace. Kritická hranice je okolo čtyř hodin, a právě ty jsem strávil v sanitce, v zácpě na dálnici. K tomu už asi není co dodat…
Potkal ses někdy s Marianem Moravou, který tě faulem srazil na mantinel? A jaká byla reakce klubu?
Napsal mi omluvný dopis. Možná jsme se někdy potkali, ale já bych ho ani nepoznal. V souvislosti s úrazem se žádný přímý kontakt neuskutečnil, ale je to už opravdu dávno. Celá hokejová rodina i klub v Třebíči se k tomu postavily fantasticky – při rekonvalescenci mě maximálně podporovaly. V určité etapě života mi kluby Třebíč a Karlovy Vary nabídly i práci. Dodnes mám snad všude velmi dobré vztahy.
Ptal ses někdy, proč se takový závažný úraz přihodil právě tobě?
Asi překvapím, ale
takovou otázku jsem si nikdy nepoložil, i když první roky byly o přežívání ze dne na den. Ale pak jsem se začal prát a celá situace mě hodně posunula. V osobní i pracovní rovině. Chtěl jsem se co nejvíce osamostatnit, začít řídit auto, studovat… Se ženou jsme se sice rozešli, ale máme úžasnou dceru. Byla hrozně chtěná a já jsem se jí snažil maximálně věnovat i v těch horších časech. Bohužel se k tématu nemůžu více vyjádřit, vše by se obrátilo proti mně.
Jak souhrnně hodnotíš období po nuceném ukončení hokejové reprezentace?
Paradoxně jsem toho zažil mnohem více a podnětnějšího až po úrazu.
Další kapitolou mého života se stal para hokej, dříve sledge hokej – modifikovaná verze ledního hokeje. Ačkoli ho sám hrát nemůžu, angažoval jsem se v budování národního týmu, v tréninku a organizaci. Od roku 2005 prošel tento druh hokeje dynamickým vývojem a splnily se veškeré vytyčené cíle v podobě účasti na Paralympijských hrách 2010 ve Vancouveru. Měli jsme docela našlápnuto, protože v Norsku v roce 2012 jsme porazili i USA. Jenže pak přišli „chytří“ a „jinak orientovaní“ lidé a para hokej se ponořil do několikaleté deprese. Věřím ale, že loni skončila. V květnu 2019 jsme s Robertem Zárubou v Ostravě komentovali neopakovatelné mistrovství světa v tomto sportu, s návštěvnickým rekordem a snad i s pozitivní budoucností.
Aktuálně ještě studuješ. Jakému oboru se věnuješ?
Jsem rád za doktorské studium na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.
Zabývám se kvalitou života u osob s handicapem, což mě nesmírně naplňuje. Chci využít svých zkušeností se sportem, který je pro handicapované lidi velmi důležitý, ale ne vždy k němu mají vytvořené podmínky. I když se z hlediska bariér mnohé zlepšilo, potřebují jasnou strategii a prosazení svých zájmů na důležitých místech. Kromě toho pracuji v oblasti online marketingu v
DOBRÉ agentuře a věnuji se i dalším projektům.
Chance liga, v níž hlasují sportovní manažeři, uděluje od roku 2019 nejlepšímu hráči Cenu Tomáše Zelenky. Jak to vnímáš?
Samozřejmě mě to těší, i když jsem opravdu váhal, zda jí dát své jméno, zda jsem něčeho takového hoden. Historicky prvním vlastníkem trofeje se stal vsetínský útočník Luboš Rob, který v minulé prvoligové sezoně nastřílel 43 gólů a přešel do angažmá v Plzni. Kovanou trofej shodou okolností vyrobili studenti Střední průmyslové školy v Třebíči, kde jsem prožil svou největší hokejovou kariéru. Byl jsem rád, že jsem ji mohl letos osobně předat.
Co dalšího se děje v tvém životě?
Snažím se úplně normálně fungovat, jako ostatní. Z určitých důvodů mám za sebou po úrazu čtyři splacené hypotéky (poslední včera) a jedno refinancování, a chystám se na novou. Nákup a prodej dvou bytů, stavba a prodej rodinného domu, a zase se něco chystá. Je to způsobené okolnostmi a
já se jen snažím přizpůsobit. Dále mám za sebou několikaletou věrnost Mondeu: S vozíkem jsem oslavil plnoletost, prožil jsem i několik zajímavých vztahových zkušeností, loajalitu k situačním komediím, zájem o nesčetné konspirační teorie či stále více převládající pozitivní setkání s lidmi. Těch je více než těch negativních, prostě klasika!
Ono to bude tím, že co člověk dává, to se mu vrací… Jaké máš nejbližší plány?
Ještě musím pár věcí dotáhnout do konce a pak už bych chtěl trochu zvolnit.
Chci začít více cvičit, za prvé mi to chybí a za druhé se budu cítit lépe. Konečně bych si chtěl zařídit bydlení, kde už zůstanu a budu mít v kontextu handicapu maximální pohodlí. A dál se uvidí.
Tomáši, děkujeme za rozhovor. Přejeme ti hodně sil a dalších dobrých zkušeností!
