Tvému synovi jsou právě teď dva týdny. Je to nová úloha. Jak to vnímáš?
Je to úplně super. Jak jsem se už vyjádřil po zápasu,
teď mě čeká opravdové ovoce – naše malé miminko. Teď, když se mi vyplatila všechna dřina, kterou jsem dal do vyhraného zápasu století, a narodil se mi malý, jsem nejšťastnější člověk na světě.
Kdo je pro tebe Attila Végh? Jak se cítíš v rámci svého těla a své identity?
Já si myslím, že Attila Végh je prostý chlapec z Gabčíkova. To je nejdůležitější věc –
zůstat nohami na zemi. Stále vím, odkud jsem přišel, kdo mi pomáhal od začátku mé kariéry a kdo stál po mém boku. Okruh lidí kolem mě – moje rodina, moje manželka a mí kamarádi – je stále stejný. Stále držíme spolu, a to je pro mě nejdůležitější. Tito lidé jsou vždy při mně, když se mi daří, i když se mi nedaří. A to se nezměnilo, ať už mi bylo pět let, dvacet let, a ani teď, když je mi 34.
Jsi šampion a dokážeš s chybami pracovat. Mohl bys zmínit momenty nebo krize, kdy se ti v životě nedařilo, ale dokázal jsi to proměnit na zkušenost? Jak například vnímáš prohru s Američanem Virgilem Zwickerem a jak sis z ní dokázal vzít něco, co ti pomohlo? Jak jsi dokázal prohry a bolest proměnit na zkušenosti, které jsi dokázal využít?
V životě mě už nic nepřekvapí. Ušel jsem dlouhou cestu, kterou hodně lidí nevidí. Mnoho lidí vidí a vnímá až zápas století, který jsem vyhrál. Proto říkám, že mě nic nepřekvapí, protože když se mi dařilo a vyhrával jsem zápasy v Bellatore, vyhrál jsem titul mistra a měl jsem kolem sebe mnoho lidí, tehdy jsem cítil, že jsem podle nich slavný, ale
v hlavě jsem nikdy neuletěl. Pak se mi nedařilo, prohrával jsem zápasy, jeden, druhý, třetí, čtvrtý, a lidé ode mě pomalu odcházeli. Tehdy jsem si uvědomil, že většina lidí je s člověkem jen tehdy, když je dobře. Bylo to pro mě velké ponaučení, za což jsem velmi rád. Tak to chodí ve sportu i v běžném životě. Ten předposlední zápas s Virgilem Zwickerem, který jsem prohrál, byl velmi dobrý příklad, protože mě hodně lidí odepsalo.
Říkali mi, že už v sobě nemám oheň, že jsem starý, že mě Vémola převálcuje. Byl jsem outsider. I Vémola do mě rýpal, že prohraji, všichni tvrdili, že prohraji a měl bych si to i sám uvědomit.
Já jsem v sobě ale znovu zapálil oheň. Měl jsem kolem sebe velmi dobrý tým, mentálního kouče, stravu, silovou přípravu, trenéry Ilju Škondriče a Matouše Mečára. Byl to stejný tým, který se mnou byl i v Americe, drželi jsme stále spolu. Důležité bylo dát bokem můj telefon a sociální sítě, abych se nesoustředil na hlouposti jako negativní komentáře a podobně. Zaměřil jsem se jen na
trénink, jedení a spánek. Takto jsem fungoval čtyři měsíce a přišlo ovoce. Nic mě nepřekvapí, protože jsem zažil, jaké to je být nahoře i dole. To vše uvidí lidé v dokumentárním filmu s názvem Attila, který je mým životním příběhem.
Dával sis tedy pozor nejen na to, na co se chceš soustředit, ale i na to, na co se soustředit nechceš?
Mnoho lidí si myslí, že mentální koučink je zbytečný, ale já jsem už měl zkušenosti s mým mentálním koučem, který mě koučoval, už když jsem byl v Americe, a fungovalo to. Měli jsme čtyřměsíční přípravu, během které jsme každý den komunikovali a měli úlohy. Když jsem šel na trénink,
před rozcvičkou jsme se dohodli, na co se mám soustředit. Například na správné dýchání, nebo když na mě během tréninku šel soupeř, měl jsem se koncentrovat jen na tři klíčové body, a podobně. Vše je jen v hlavě.
Jak se mentálně připravuješ na zápasy?
Když se blíží konečná fáze přípravy před zápasem, mentální kouč mě nastaví na to, abych se soustředil na samotný zápas. Debatujeme o tom, že si představuji, že už jsem v šatně, že jsem už hodinu před zápasem, představuji si ten moment, kdy jdu do klece a pustí mi mou hudbu. Tehdy se mám soustředit na dýchání, musím zapomenout na vše, co je kolem mě. Nevnímám ani jen to, že se mě lidé dotýkají.
Musím se soustředit jen na soupeře a na mou cestu. S koučem jsme si dohodli, na co budu myslet prvních deset sekund zápasu – co budu dělat, jak se budu hýbat, jak budu vnímat soupeře. Když jsem vcházel do klece, promítal jsem si jen prvních deset sekund zápasu a nic kolem sebe.
Pokud bych sledoval dav, strhnul by mě.Pokud bych se například podíval do očí někomu, kdo by po mně křičel, že mě soupeř porazí, byl bych tím pádem rozhozen a nedokázal se soustředit. Není jednoduché říct si, že se prostě budu koncentrovat a jdu do klece. Člověk tomu musí věřit. Nejdůležitější je dýchání. Když člověk správně dýchá, dokáže vše vypustit a soustředit se.
Jinými slovy – ty jsi nechal Attilu bojovat a nemluvil jsi mu do souboje. Mnoho lidí nevidí tento mentální trénink. Vidí jen ten fyzický a myslí si, že pokud budou fyzicky trénovat jako jiný zápasník, uspějí, ale nevidí hodiny mentální přípravy.
Ano, říkáš to správně. Když jsem se začal setkávat s mým mentálním koučem, byl jsem na určité cestě. Byl jsem tehdy právě po prohře a měl jsem hlavu někde jinde.
Mým úkolem bylo, abych se vrátil zpět do hry, abych vrátil zpět Attilu, který byl v Americe. Můj kouč mi řekl, že si před sebou mám představit dvě židle, na jedné sedí slabší muž a na druhé starý silný Attila, který byl v Bellatore. Za ten měsíc jsem musel dokázat spojit toho slabého se silným Attilou. Zní to trochu jako bláznovství, ale fungovalo to a já jsem to cítil. Během toho měsíce jsem nad tím neustále přemýšlel, například když jsem se vzbudil, když jsem šel spát…
Ten slabší muž odešel a zůstal jen silný bojovník Attila. Za čtyři měsíce přípravy jsem zažil peklo. Když jsem šel do klece, nikdo nevěděl, zda prohraji, nebo vyhraji, ani mentální kouč, ani lidé. Nikdo. Já jsem si řekl, že když v kleci ukážu minimálně to, co jsem vydržel za ty čtyři měsíce, tak budu spokojený člověk.
Mentální příprava je podobná meditaci, kterou podstupovali samurajové před bojem. Nebáli se zemřít, proto mohli v boji nechat vše. To samé můžeme říct i o přípravě před zápasem. Je samozřejmé, že jsi chtěl vyhrát, ale je to tak, že když ses nezabýval ničím, co nedokážeš ovlivnit, tak ses nebál ani prohrát?
Ano. Řekl jsem si, že
když ukážu veškerou svou dřinu a všechny měsíce přípravy té noci v kleci, budu nejspokojenější a nezajímá mě, jaký bude výsledek. Mentální kouč mi radil, abych se nesoustředil na to, zda vyhraji, ani na výsledek zápasu, ale na svou úlohu a na to, co jsem dělal pro to, abych se do té klece dostal. Radil mi, abych měl čistou hlavu. Můj názor je, že Karlos Vémola sám sebe i všechny kolem přesvědčoval, že vyhraje, až si sám na svou hlavu naložil takovou váhu, že porazil sám sebe.
Kde si myslíš, že byl ten moment? Během vážení na tobě byla vidět obrovská síla.
My jsme už předtím měli několik staredownů.
Já jsem byl přesvědčený, že ten hlavní staredown nastane den před zápasem. A tam ukážu sebevědomí a to, jak jsem se připravoval. Podívám se mu do očí, aby viděl, že tu nestojím proto, aby říkal, že v sobě už nemám oheň, že mě převálcuje, ale proto, abych ho zítra ukončil.
Když jsi šel uličkou před zápasem s Karlosem, udělal jsi pohyb celým tělem, jako kdybys chtěl dát pryč svou energii. Bylo to spontánní, nebo nacvičené?
Tohle gesto mám na začátku každého zápasu.
Je to o koncentraci na mou cestu, na mého soupeře, na prvních deset sekund zápasu. Už jsem na místě, vypustím energii, naplním energii a jdu do boje. Jsem ready. Když jsem v kleci, vnímám jen sebe a soupeře. Mnoho lidí jde do klece a když vidí dav kolem sebe, dostane z toho šok. Znám hodně takových, kteří jsou na trénincích velmi šikovní, ale když přijdou do klece a uvidí dav lidí, tak padnou a psychicky to nezvládnou.
Každý velký sportovec má silnou vůli, ale vůle je jen dočasná a k zanícení potřebuje oheň nebo hlad. Je to důležitý prvek ve sportu, byznysu i v životě. Kde ho nacházíš a jak ho doplňuješ?
Člověk, který má cíle a chce v životě něčeho dosáhnout, v sobě musí mít oheň. Když jsem prohrál zápas, bylo nejjednodušší ukončit kariéru. Už tehdy jsem měl nějaké vyhrané zápasy a mohl jsem skončit. Vrcholového sportovce však dělá právě ten hlad a oheň. Nic ho nezastaví. I já jsem měl období, kdy jsem prohrál se Zwickerem a všichni mě odepsali.
Nepotřeboval jsem ostatním dokazovat, že na to mám, ale chtěl jsem to dokázat především sám sobě. Chtěl jsem sám sobě ukázat, že ten oheň je stále ve mně, že mám na to ho v sobě zapálit a že spolu s mým týmem dokážu projít tou tvrdou cestou a porazit Karlose.
Před Vémolou jsi zápasil s Američanem Zwickerem, s kterým jsi prohrál. Byl to právě tento zápas, který v tobě zapálil oheň?
Určitě ano. Z prohry jsem byl samozřejmě týden smutný, jsem přece člověk. Ale pak jsem to odložil stranou.
Člověk nemůže žít z toho, co bylo, ale z toho, co bude. Musí se dívat do budoucna. Věděl jsem, že po této prohře nemůžu skončit, a znovu jsem v sobě zapálil oheň společně s mým týmem. Mluvím stále v množném čísle, protože toto je sport, kdy člověk nejde jen sám za sebe, ale potřebuje kolem sebe skvělý tým a dobré lidi.
Máš nějaké rituály?
Můj rituál je jednoduchý.
Každý večer se před spaním pomodlím a jdu spát. Ráno se vzbudím a funguji. Nemám nějaké konkrétní rituály, jen modlení. Modlení je pro mě gró od dětství.
Co si představuješ pod slovem Bůh?
Každý má svého Boha. Každý jsme jiný. Někdo je věřící, někdo nevěřící. Já věřím v Boha, ale neznamená to pro mě to, že chodím do kostela. A když už tam jdu, nejraději se modlím sám. Když jdu do klece, nikdo tam se mnou není. Jsem tam jen já a Bůh. Mnoho lidí se na něco upne tehdy, když mají problém.
Já se cítím bezpečněji, když si sám pro sebe můžu říct, že věřím v Boha.
V dnešní době mají lidé málo času pro sebe. Jak trávíš ty čas sám se sebou?
Pro mě je největší relax, když jsem sám doma s manželkou a v klidu se díváme na film, případně když jdu na ryby nebo jsem s nejbližšími kamarády. Když jsem před sebou měl zápas a každý den dřel, tak jsem přes víkend úplně vypnul a šel na ryby. Tehdy jsem se soustředil jen na udici a na všechno ostatní jsem zapomněl. Jsem velmi veselý člověk, potřebuji mít kolem sebe dobrou energii a rád ji i sám vytvářím. Jsem ten typ člověka, který když přijde do gymu, jsme všichni vysmátí.
Potřebuji kolem sebe mít šťastné a spokojené lidi, jako jsem já.To je pro mě nejvzácnější.
Je vidět a cítit, že jsi sám sebou. Jak to děláš?
Já jsem si nikdy na nic nehrál. Každý člověk je stejný, všichni máme dvě ruce, dvě nohy.
I když člověk něčeho dosáhne, musí stále vědět, odkud přišel. Jsem velmi nekonfliktní člověk, nikdy jsem se nebil na ulici ani jsem neměl žádný konflikt. Mám to v hlavě uspořádané a pro mě je sport prací. Když mám proti sobě na tréninku sparringa, umím přepnout z nuly na sto, ale po tréninku si se soupeřem podám ruku a jdu dál. Dva chlapci, bojujeme proti sobě, ale po zápase je pohoda, dáme si pivo. Nikdy jsem nebyl povýšenecký.
Když jdu do klece, opět se proměním a ukážu, co jsem trénoval. I mým svěřencům stále říkám, aby si na tréninku zatrénovali, ale aby se nikdy nebili ve škole nebo na diskotéce, protože když se to stane, tak jsou vyloučeni z gymu a už sem dále nepatří. Pokud chceš být frajer, tak buď frajer tam, kde můžeš – a to je v kleci. Když je některý z chlapců připravený, zařídím mu zápas a on se může postavit proti sobě rovnému soupeři. Pokud vyhraje, může postupovat výš, dál, a pokud prohraje, má motivaci vyhrát. Lidé by měli pochopit, že MMA je bojový sport a není to o tom, že se dva lidé mezi sebou mlátí. Není to jako například ve fotbalu, kde tě zezadu mohou kopnout a jsi zraněný.
V MMA jsme oba na zranění připraveni a víme, do čeho jdeme.
Mnozí mladí neumějí pracovat s chybami a berou je jako selhání. Když udělají chybu, myslí si, že nejsou dostatečně dobří. Jsi toho názoru, že bojový sport učí pokoře a přijímání prohry?
Každý, kdo dělá bojový sport, prohrává. To je normální věc. Samozřejmě je normální, že je člověk z prohry smutný. Pak se musí zamyslet a jít dál. Nemůže sedět ve smutku měsíc, dva, rok. Tím pádem by byl ztracený. Dnešní doba je úplně jiná než kdysi. Já jsem začal, když mi bylo pět. Tehdy byly jiné metody, jiní trenéři. Tehdy jsem se
naučil pokoře vůči starším. Co nám řekli, to jsme udělali. Když mi starší řekli, že po tréninku umyji sprchu, tak jsem to udělal. Pokud bych to teď řekl nějakému šestiletému, rozpláče se a zavolá mámě, že ho trenér nutí mýt záchod. Dnes je jiná doba. Mnoho rodičů dá děti na trénink, aby oni sami měli klid a aby se děti vyřádily. To ale není nejlepší nápad.
Mnoho dětí je na tréninku jen proto, že je to teď v módě. Maminka s tatínkem mu nakoupí drahé rukavice a šortky a jde se boxovat, ale ono se nudí a nebaví ho to. Jsou však i rodiče, kteří přijdou na trénink a sledují, jak se jejich dítěti daří a zda ho to skutečně baví – a to je důležité.
Stále trénuješ i děti? Koho tě baví trénovat nejvíc?
Ano, trénuji i děti, začátečníky i profesionální sportovce.
Nejvíce mě baví trénovat děti. Musím ale vidět, že to to dítě baví. Když to vidím, udělám pro něj všechno. Ale jsou i takové, na kterých vidím, že je to nebaví. Tehdy se otočím a jdu dál, protože je do toho nemohu nutit, nemůžu se nechat obírat o energii. Děti často přicházejí a odcházejí.
Musím si všímat těch, které chtějí zůstat. Když cítím, že to to dítě baví, a vidím, že má i něco v sobě, tak mu pomohu.
Používáš airbike. Můžeš o tom prozradit více?
Na zápas století jsem se připravoval právě i na airbiku, každý den po dobu tří měsíců.
Na airbiku jsem měl ranní kondiční trénink, který byl stejný jako zápas – 3krát po 5 minutách. Měl jsem tedy pětiminutové kolo, pak minutu pauzu, potom znovu pět minut a minutu pauzu a naposledy pět minut a minutu pauzu. Za každé kolo jsem musel udělat 80 kalorií. Po měsíci jsem zvýšil intenzitu na 100 kalorií. Trénink měl být přesně jako na zápase, kde během pěti minut musím mít vysokou intenzitu. Sám jsem přišel na tu nejlepší metodu, jak získat za pět minut 100 kalorií. 40 sekund jsem šel volně a 20 sekund naplno. Zopakoval jsem to pětkrát a vyšlo mi 100 kalorií. Stejně jsem se snažil na sparringových trénincích, kde jsem 20 sekund šel naplno a 40 sekund měl oddych, abych měl energii na dalších 20 sekund.
Attilo, děkujeme za rozhovor.
